( V této části jsou využitý informace publikované PaeDr. Františkem NOVÁKEM – Policejní akademie MV ČR v seriálu o zahraničních bezpečnostních službách v SECURITY MAGAZNECH) Na rozdíl o řady oborů, je problémem služeb soukromých detektivů, že v zemích Evropské unie neexistuje jednotná právní úpravě těchto služeb. Obsah soukromých detektivních služeb jak v ČR tak v Evropské unii tak v nově přistupujících zemích a nakonec i ve světě je v podstatě stejný. Všude je podstatou detektivní činnosti získání, zpracování a vhodná interpretace rozličných druhů informacích potřebných ke konkrétnímu cíli. Činnost soukromého detektiva ve vyspělých demokratických státech není již dávno zpochybňována a naopak je považována za nezaměnitelnou součást obvyklé bezpečnostní praxe. Soukromí detektivové vyvíjejí svou činnost od vyhledávání pohřešovaných dědiců až po vyšetřování vražd, ale významné místo zaujímají při ochraně ekonomických zájmů firem a společností ( podnikatelské sféry). V některých státech s rozvinutou demokracií, občanskou společností a tržní ekonomikou jsou soukromé detektivní služby pověřovány i činností soudních vykonavatelů. Některé odlišnosti v zemích EU

Je zakázána kumulace činností soukromého detektiva a služeb ochrany majetku a osob a jiných činností jako je výroba, obchod apod.

Základní parametry činnosti privátních agentů detektivních služeb jsou nastaveny zákonem ještě z doby okupace Francie hitlerovským Německem a to zákonem z 28.září 1942, který je dosud platný. Je novelizován zákonem o agentech privátních detektivních služeb ze dne 23.prosince 1980, který původní zákon modifikuje s ohledem na moderní poměry . Agent privátních detektivních služeb musí mít Francouzské státní občanství nebo jiného státu patřícího do Evropské unie. Další podmínkou je, že bývalí příslušníci policie musí mít písemný souhlas ministerstva vnitra. Podle dekretu prezidenta Francouzské republiky z roku 1977 musí každý ředitel, jednatel a majitel soukromé detektivní agentury v předstihu odevzdat policejní prefektuře daného regionu prohlášení o datu a základních okolnostech zahájení těchto činností. Jedná se o úřadní formalitu realizovanou vyplněním formuláře o osobních údajích a přiložením dokladu o adrese sídla firmy, o zaplacení nájemného, kopie dokladu o platbě daní apod.. Státní správa má právo kontroly dokladů spojených s výkonem činnosti. Privátní detektivní agentura má povinnost se pojistit u specializované pojišťovny na ohlašovací živnosti CIPAV pro oblasti důchodového a sociálního pojištění. Další ohlašovací povinnost má privátní detektivní agentura vůči správě sociálního zabezpečení URSSAF. Privátní detektivní agentura platí daň s ohledem na obrat a další daň v podobě DPH. Nesmí probíhat kumulace detektivních služeb a služeb ochrany majetku a osob. Podle dosažitelných údajů ve Francii působí 450 – 500 privátních detektivních agentur. Privátní detektivní agenturou je i samostatně působící privátní agent soukromé detektivní činnosti ( soukromý detektiv)

Soukromé detektivní činnosti jsou upraveny zákonem z 26.9.1935 a zákonem z 6.5.1940.

Zákon o soukromých bezpečnostních službách upravuje jak služby soukromých detektivů tak služby ochrany majetku a osob;

Zákon z 24.10.1997 o soukromých bezpečnostních a soukromých detektivních společnostech je koncipován jako jeden zákon. Nesmí být, ale kumulace soukromých detektivních služeb se službami ochrany majetku a osob. Sektor soukromé bezpečnosti v Nizozemsku spadá do kompetence justice ( ministerstva spravedlnosti i policie ( ministerstva vnitra) . Jak justice tak policie provádí kontrolu celého oboru podnikání v soukromé bezpečnosti. Policie vydává pro celý sektor komerční bezpečnosti průkazy všestranné způsobilosti, kontroluje dodržování podmínek akreditace a nedostatky sděluje ministerstvu spravedlnosti a v případě podezření z trestné činnosti státnímu zastupitelství. Hlavním gestorem dohledu je ale ministerstvo spravedlnosti. Specifická právní úprava pro komerční bezpečnost ( sektor soukromé bezpečnosti dávavá státu řadu nástrojů pro kontrolu a dozor nad jednotlivými subjekty komerční bezpečnosti. Soukromé vyšetřovací agentury v Nizozemsku musí od počátku roku 1993 jako předpoklad své činnosti získat za náročných podmínek souhlas ministerstva spravedlnosti. V Nizozemsku v roce 1997 působilo 630 soukromých detektivů ( soukromých vyšetřovatelů). Soukromé detektivní služby, stejně jako ostatní soukromé bezpečnostní služby, působící na území NIZOZEMSKA musí každoročně k 1.dubnu na státem určeném formuláři informovat o všech podstatných skutečnostech a okolnostech svého podnikání. Hlášení se předkládá místně příslušnému útvaru policie. Zaměstnanci soukromých detektivních, ale i dalších bezpečnostních, agentur se musí podrobovat velmi přísnému výběru.

Soukromé detektivní služby se v Rakousku nazývají SOUKROMÍ VYŠETŘOVATELÉ. Soukromí detektivové v Rakousku mají dlouholetou tradici. Již v období doznívajícího feudalismu řada rakouských feudálních ( šlechtických) rodů si zřizovala své soukromé kriminalisty, kteří působili zejména v v oblasti soukromých rodinných záležitostí a ochraňovali tak šlechtické rody před skandály. V devadesátých létech 19 století pak začaly ve Vídni fungovat skutečné detektivní kanceláře dnešního typu. Zákonná úprava pro ně byla již od roku 1904. Koncesním zkouškám se musí Rakouští soukromí detektivové ( vyšetřovatelé) podrobovat od roku 1937, koncesní zkoušku nevykonávali řádně do výslužby převedení policisté, kteří chtěli vykonávat soukromé ( privátní) detektivní služby. Soukromé detektivní služby získaly velkého rozmachu v době druhé světové války a to v souvislosti se sledováním manželek jejichž manželé museli jít na bojiště. Soukromé detektivní služby v Rakousku se rychle rozvíjejí po roce 1955, kdy se jejich činnost začala zaměřovat do obchodně – podnikatelské sféry. Právní úprava soukromých detektivních činností z roku 1973 byla do seznamu profesí zavedena profese „ detektiv z povolání „. To současně, ale přineslo zvýšené nároky na odbornou způsobilost. Současný stav soukromých detektivních služeb v Rakousku je vysoce profesionální. Podmínky podnikání v sektoru soukromé detektivní činnosti jsou upraveny živnostenským zákonem, který vymezuje tři okruhy soukromé bezpečnosti: detektiv z povolání ; hlídání budov, podniků a pozemků ; ochrana osob a transportů cenností. Činnost soukromého detektiva v Rakousku je váženým a všemi doceňovaným oborem.

Není žádné specifické zákonodárství pro soukromé bezpečnostní a detektivní služby.

Je zákon o soukromém bezpečnostním podnikání z 11.5.2001, který upravuje i soukromé detektivní služby; Soukromí detektivové nebyli nikdy podrobováni detailnímu, ale ani objektivně prováděnému dohledu a hodnocení ze strany státu ani médií. To se mění teprve v poslední době. Mnozí kvalifikovaní soukromí detektivové ve Velké Britanii pociťují stres z toho, že v jejich řadách působí tzv. „ kovbojové“ tak i „ zvláštní charaktery“, kteří poškozují image soukromých detektivních služeb ve Velké Britanii. Podnikatelské prostředí ve Velké Britanii je velice liberální a neexistuje žádná definice povolání soukromého detektiva. Za soukromého detektiva může být považován jedinec, který buď sám podniká, nebo je zaměstnaný firmou, která poskytuje vyšetřovací služby za úplatu. Privátní soukromé detektivní služby ( privátní vyšetřování) je ve Velké Britanii starší než vyšetřovací činnosti veřejných policejních sborů. Soukromí detektivové ve Velké Britanii jsou z 80 % vysloužilí důstojníci kriminálních nebo pořádkových služeb policie a tato okolnost je považována za výhodu a to zejména ze strany advokátů, kteří služeb soukromých detektivů v hojné míře využívají. Hlavními stavovskými organizacemi soukromých detektivů ve Velké Britanii jsou. ASOCIACE BRITSKÝCH DETEKTIVŮ a INSTITUT PROFESIONÁLNÍCH DETEKTIVŮ. Převážná většina soukromě detektivních zakázek ve Velké Britanii je ve prospěch soukromých firem a společností, zejména obchodních společností a hotelů. Velký podíl v zakázkách zaujímají pojišťovací společnosti. Nemalý podíl zakázek je i pro právní společnosti ( advokáty). Velký podíl zakázek je zaměřen na prověřování zaměstnanců, vyšetřování krádeží a vnitřních zpronevěr, zjišťování informací k vyhledávání dlužníků a vymáhání pohledávek, zjišťování skutečností o společnostech a firmách a v neposlední řadě na zabraňování technologické a obchodní špionáži ze strany jiných firem. Soukromí detektivové představují v celé řadě případů profesionální vyšetřovatele pro občanskoprávní spory . V občanské kontextu jsou typickými aktivitami soukromých detektivů plnění soudních příkazů včetně exekucí, shromažďování důkazů k podpoře občanskoprávních žalob a shromažďování a zajišťování jiných právních dokumentů. Soukromé společnosti dávají přednost vyšetřování soukromími detektivy před vyšetřováním státních policejních sborů. Provedené výzkumy ve Velké Britanii ukázali, že 80 % soukromých společností prohřešky, které se odehrávají v jejich podniku vůbec policii nehlásí. Soukromí detektivové v této souvislosti nabízejí atraktivní řešení, neboť nejsou sešněrováni systémem limitujících státních regulativních systémů a řídí se limity neformálních systémů a mechanizmů regulace trhu. V této souvislosti soukromí detektivové ve Velké Britanii musí respektovat požadavek, že všechny pátrání a kriminální šetření jsou pevně určena více méně dobrovolně respektovanými zásadami, jejichž respektování a dodržování je předpokladem možnosti výsledky šetření také využít. Účinná a mnohostranná je kontrola nad detektivními službami přímo ze strany zákazníka ( klienta) Zákazník si vybírá nejen detektiva s individuálními předpoklady, ale určuje i to jaké informační zdroje mají být využity a kteří zaměstnanci podniku budou detektivovi k dispozici. Velmi významné místo v činnosti soukromého detektiva, což je vyžadováno zákazníkem, je diskrétnost a mlčenlivost

Nesmí být propojení soukromých detektivních služeb a služeb ochrany majetku a osob nebo veřejnou službou.Soukromé detektivní služby ve Španělsku byly po dobu 14 let upraveny Královským výnosem č. 629/1978 který upravoval celý sektor soukromé bezpečnosti. Pomocí novel došlo k dolaďování a upřesňování jednotlivých forem soukromé bezpečnostní činnosti např. Královským výnosem 2113/1978, ale především Královským výnosem č. 1338/1984 a Královským výnosem č.880/ 1981. Vyvrcholením těchto úprav byla skutečnost, že král dne 30.července 1992 podepsal zákon č. 23/1992 o privátních bezpečnostních službách. Logicky nejnáročnější požadavky jsou zákonem kladeny na profesi soukromého detektiva ( Detectices Privados).V době, kdy se žadatel uchází o činnost v soukromých detektivních službách, musí uplynout doba alespoň dvou roků od pracovního nebo služebního poměru v rámci veřejné správy, žadatel musí dosáhnout vyššího stupně vzdělání, musí dále absolvovat střední vzdělání v rozsahu 1800 hodin a dosáhnout diplomu v oboru soukromý detektiv. Povolení k výkonu profese musí získat každý zaměstnanec soukromé detektivní agentury. Povolení k výkonu profese soukromý detektiv uděluje ministerstvo vnitra a to po prokázání zkoušky odborné způsobilosti. Přísně je posuzována i spolehlivost. Značně přísná je ve Španělsku ochrana dat. Španělské úřady odpovídající za ochranu dat jsou na státu nezávislé, garantují základní ochranu lidských práv, které se týkají důstojnosti osob, zvláštní ochranu ve Španělsku požívá rodinný a osobní život. Sběr dat a jejich další zpracování je ve Španělsku možné, pokud se použijí pouze pro účely které jsou povolenou náplní soukromých bezpečnostních ( detektivních) služeb. To je výhodou Španělské legislativy konkrétně upravující soukromé detektivní služby.

Neexistuje zvláštní právní norma upravující výkon činnosti soukromých detektivů ve Švýcarsku a na své činnosti musejí aplikovat obecně platné právní normy. Kantony FREIBURG, WAADT,WALLIS, NEUENBURG, GENF a JURA se sjednotily a využily své legislativní kompetence a daly jim podobu konkordátu, zatímco kanton BASILEJ-město a další kantony v rámci své kantonální pravomoci zřídily pro detektivní služby zvláštní povinnost získat povolení k činnosti. V naprosté většině jsou tato povolení udělována právnickým osobám. Pokud je povolení vydáno, ani v těchto případech nepropůjčuje soukromým detektivům žádná výsostní postavení. K udělení povolení platí zpravidla pravidlo že žadatel musí být občanem Švýcarska, nebo cizincem s trvalým pobytem ve Švýcarsku.

Činnost soukromých detektivních služeb v Maďarsku je upravena vládním nařízením č. 87 z roku 1995, které upravuje i činnost služeb ochrany majetku a osob. Činnost soukromého detektiva může být provozována pouze na základě povolení – legitimace. Provozovateli vydává průkaz policejní ředitelství . Legitimaci ( speciální průkaz) může obdržet pouze právně způsobilí a netrestaný maďarský občan s trvalým bydlištěm na území státu a disponující příslušným odborným vzděláním. To je dosud upraveno nařízením ministra vnitra č.12/1995. Kontrolu nad výkonem soukromých detektivních služeb provádí policie. Soukromí detektivové v Maďarsku se musí ve své činnosti denně vypořádávat se zákonem na ochranu dat. Právní postavení privátního detektiva v Maďarsku je odvozeno od právního postavení zákazníka. Soukromý detektiv ve vztahu k zákazníkovi se musí vypořádat se střetem zájmů – musí být vyloučen střet zájmů s jinými klienty ( zákazníky). Od roku 1998 je platný zákon č. 161/1997Sb.- o ozbrojené bezpečnostní stráži, o ochraně přírody, o ochraně osob a majetku jakož i činnosti soukromých detektivů, a potřebná legislativa soukromé detektivní činnosti je dovršena zákonem č.4/1998 o ODBORNÉ KOMOŘE PRO ČINNOST OCHRANY OSOB, MAJETKU A SOUKROMÝCH DETEKTIVŮ. Členství je povinné pro provozovatele i zaměstnance. Jde o jakýsi hybrid mezi profesní komorou a odborovou organizací,. Maďarská právní úprava taxativně vymezuje oprávnění při výkonu činnosti, která ale nepřevyšují oprávnění klientů ( zákazníků) .

V Polsku jsou soukromé detektivní služby upraveny společným zákonem o soukromých bezpečnostních službách z 27.3.1998. Soukromé detektivní služby jsou koncesovanou živností. Dozor nad výkonem soukromých detektivních služeb zajišťuje ministerstvo pro vnitřní záležitosti a správu ( ministerstvo vnitra). To také uděluje koncese a určuje formy a rozsah služeb, případně zamítá udělení koncesí. Ministerstvo také určuje typy dokumentů jako povinných příloh k žádosti o udělení koncese. Ministerstvo rovněž formuluje a stanoví podrobné podmínky provozování soukromé detektivní činnosti. Významné místo v řízení soukromých detektivních služeb mají také policejní orgány s územní odpovědností –velitelství vejvodské policie. Stejně jako v ČR i v Polsku vznikla v sektoru soukromé bezpečnosti řada spolků podle dílčích profesních specializací. Polský zákon o soukromých bezpečnostních službách řeší jistá oprávnění pracovníků při výkonu činnosti a řeší i okolnosti nošení a použití zbraně. Je ale nesporné, že snad ani ve Francii není dohled a kontrola orgánů vnitra nad všemi součástmi systému soukromých bezpečnostních služeb tak rozsáhlá jako v polské republice. Podmínkou pro udělení koncese je : žadatel musí být polským státním občanem, musel vykonat vojenskou základní službu, je způsobilý k právním úkonům, dokončil střední školu, disponuje nezávadným osvědčením podepsaným policejním komisařem a zdravotní doporučení o fyzické a psychické způsobilosti.

Soukromé detektivní služby na Slovensku jsou upraveny společným specifickým zákonem č. 379/1997 Z.z.- o provozování soukromých bezpečnostních služeb a podobných činností, o změně a doplnění zákona č.455/1991 Zb. O živnostenském podnikání ve znění novějších předpisů a doplnění zákona č. 65/1965 Zb.- zákoník práce ve znění pozdějších předpisů . Zákon č. 379/1997 Zz. Byl novelizován zákonem č. 225/2000 Zz., kterým se mění a doplňuje zákon č. 379/1997 Z.z o provozování bezpečnostních služeb a podobných činností a zákonem č. 440/2001 Zz.. Nepřímá novela byla dále provedena zákonem č. 418/2002 Zz. Kterým se mění a doplňuje zákon č. 311/1999 Zz. O rejstříku trestů ve znění zákona č. 48/2002 Zz. O změně a doplnění některých zákonů. Zákonná úprava je prováděna prováděcím předpisem vyhláška Ministerstva vnitra Slovenské republiky č. 550/2001 Zz., kterou se vykonávají některá ustanovení zákona o soukromých bezpečnostních službách. Všeobecné podmínky pro podnikání fyzických osob:
Věk 21 let
Způsobilost k právním úkonům
Bezúhonnost;
Spolehlivost;
Zdravotní způsobilost;
Má požadovanou odbornou způsobilost;
Má trvalý pobyt na území Slovenské republiky. Odborná způsobilost má dvě složky:
Získání průkazu odborné způsobilosti pro výkon fyzické ochrany nebo pátrání;
Vysokoškolské vzdělání v oboru právo nebo odborné bezpečnostní služby ( může být i neúplné a to v rovině bakalář – Bc. Dále je požadavek praxe v oboru právo nebo bezpečnostní praxe nejméně 10 roků a čas od výkonu této praxe není delší jak 5 roků. Další povinností kvalifikace je kvalifikační zkouška před zkušební komisí Ministerstva vnitra Slovenské republiky. Pro právnické osoby platí:
Fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby nebo členem statutárního orgánu, splňuje podmínky jako fyzická osoby pro výkon detektivních služeb;
Podmínky fyzické osoby pro výkon detektivních služeb musí splňovat i osoba, která má nejméně 20 % podílu v právnické osobě;
Všeobecní způsobilost právnické osoby z hlediska bezúhonnosti a spolehlivost;
POROVNÁNÍ OBORU KONKURENČNÍ ZPRAVODAJSTVÍ VE SVĚTĚ, V EU A ČR:

Konkurenční zpravodajství je součástí národní tradice. Panuje zde absolutní víra v to, že konkurenční zpravodajství je strategickým nástrojem pro nejlepší rozhodování. Sběr informací je pokračováním části japonské kultury a doplňuje ideu „kaizen“, která znamená soustavné a trvalé zlepšování. Každá dílčí informace, kterou japonský „informační vysavač“ sebere, se stává částí něčího strategického plánu. Po druhé světové válce se japonská ekonomika formovala v podobě podnikatelských struktur nazývaných „keiretsu“. Tyto struktury nemají v západním světě obdoby, nejsou to holdingy ale skupiny individuálních firem, které jsou propojeny výměnou a sdílením zaměstnanců, peněz, zboží a pochopitelně informací. Srdcem keiretsu jsou tradingové firmy „sogo shosa“, jejichž kapitál je tvořen idejemi, duševním vlastnictvím a informacemi. Každá tradingová firma má kanceláře ve stovkách měst po celém světě. Informace, které tyto tradingové firmy shromažďovaly byly důležité pro dlouhodobý a zdravý rozvoj všech na ně napojených firem. Tradingové firmy, resp. jejich celosvětová síť poboček, byly využívány též vládou. Po roce 1960 si některé z firem v rámci keiretsu vytvořily samostatné jednotky, aby jim poskytly ještě více než jejich „sogo shosa“ (Toyota, NEC, Canon, Toshiba). Sběr informací je zaměstnáním každého člověka. Každý zaměstnanec pracující v zahraničí vytváří týdenní nebo měsíční reporty a zasílá je oddělení konkurenčního zpravodajství své firmy. Vyskytnou-li se zvlášť důležité informace, očekává se jejich okamžité předání příslušné osobě v oddělení konkurenčního zpravodajství. V Japonsku však při sběru informací hraje důležitou roli též samotný stát a zejména pak Ministerstvo mezinárodního obchodu a průmyslu (MÍTI). MÍTI je odpovědné za vytváření vládní politiky pro podporu průmyslu a rozvoje, určuje prioritní oblasti ekonomiky, způsob jejich podpory a ochrany tak, aby bylo dosahováno národních cílů. Jednou z mnoha cest, jak MÍTI pomáhá japonským firmám, je právě sběr a distribuce konkurenčního zpravodajství. Tuto úlohu zastává JETRO, Japonská Organizace Zahraničního Obchodu založená v roce 1958. JETRO je kvazivládní organizace, jejíž oficiálním posláním je podpora obchodu mezi Japonskem a dalšími zeměmi. Ačkoliv toto poslání naplňuje, hlavní rolí JETRO je působit jako zdroj konkurenčního zpravodajství pro japonské „Sogo Shoshas“ a jednotlivé firmy. JETRO provozuje 32 kanceláří v Japonsku a sedmdesát devět v padesáti devíti zemích po celém světě. Navíc JETRO umístilo dvacet obchodních poradců v různých státech USA. Celkový počet zaměstnanců je tak 1 300 lidi. JETRO dále velmi úzce spolupracuje s japonskými ambasádami. Většina z informací získaných JETRO je veřejně distribuována prostřednictvím vlastní publikace „New Technology Japan“ a „Focus Japan“. JETRO ovšem produkuje též tajné zprávy, které mohou získat pouze zaměstnanci některé tradingové firmy, resp. pouze japonští občané. Jedním z posledních trendů je silný zájem Japonců o organizace jejíž členové představují špičkové know-how v oblasti analýzy informací. Ironicky tak dnes Japonci využívají metod konkurenčního zpravodajství především pro získání znalostí o metodách konkurenčního zpravodajství. Je pravděpodobné, že si tyto metody osvojí, rychle je zdokonalí a opět použijí ke zvýšení své konkurenční výhody.

V USA se klade velký důraz na krátkodobý přístup k řešení problémů a programy konkurenční zpravodajství často tento přístup reflektuje. Američané jsou též poznamenaní názorem, že jsou ve všem nejlepší, že jejich jazyk je nejlepší, a že jejich systém vlády je nejlepší. Informace z jiných částí světa jsou proto podceňovány a americké managery lze jen velmi těžko přesvědčit, že nějaké lepší řešení může být nalezeno někde jinde na světě. Američané také milují tajemství a věří, že informace je tím cennější, čím méně lidí ve firmě o ní ví. Mezi firmami je proto minimální výměna informací, i když nejsou v konkurenci. Existuje zde rovněž nedůvěra firem ve vládu a názor, že by se vláda měla od obchodu distancovat. Vztahy mezi vládními organizacemi a firmami jsou spíše nepříznivé. Nicméně státní zásahy ve prospěch firem se staly poměrně běžné za éry prezidenta Clintona, který rozpoutal debatu o úloze konkurenčního zpravodajství pro konkurenceschopnost země (zejména v kontextu s japonskou hrozbou). Americká administrativa vytvořila ve prospěch amerických firem celý systém „elektronických pamětí“ obsahujících vědecké a technické informace do něhož patří například: Národní technický informační servis (NTIS), Institut pro kritické technologie a Národní výzkumný servis. Různé instituce spolupracují na vytváření syntetických informací, které nemají nikde jinde na světě obdobu. Běžně jsou pro shromažďování informací využívány rovněž diplomatické kanály (ambasády).

Švédský přístup ke Konkurenčnímu zpravodajství je vyjádřen slovy jednoho z jejího průkopníku, Stevena Dedijera: „Je to malá země a každý se zná s každým“. Téměř 90% všech nových švédských produktů a služeb pochází od několika velkých firem (Volvo, Saab, Electrolux, Ericsson, ABB, Gambro, Nobel Industries, Astra, Skandia Group, SCA, Nokia a Televerket) a většina švédských firem podniká mimo Švédsko. Tyto firmy si mezi sebou vyměňují informace ve společném zájmu země. Švédové mají pocit, že jejich politická a ekonomická bezpečnost je vždy ohrožena a hraničí to až s paranoiou. Švédové považují konkurenčního zpravodajství prakticky za humanitární (bez použití síly) cestu k zajištění národní bezpečnosti a míru a pokoje ve své zemi. Zpravodajství je národním imperativem a je velmi respektované. Každá velká firma má své systémy a personál pro provádění podporu konkurenčního zpravodajství. Švédská vláda konkurenční zpravodajství plně podporuje a švédské ambasády po celém světě švédským firmám pravidelně poskytují zpravodajství o ekonomických a politických trendech ve světě. Národní švédská rada pro technický rozvoj rovněž působí jako kanál přivádějící informace do soukromých firem. To, co odlišuje Švédsko od ostatních zemí, je vztah mezi akademickou a průmyslovou sférou. Již citovaný Dedijer použil svou vojenskou praxi a založil národní program konkurenčního zpravodajství na Škole ekonomie a managementu v rámci Lund University ve Stockholmu. Byla to první vysoká škola na světě, kde bylo možné získat doktorát v konkurenčního zpravodajství.

Ve Franci je koncept konkurenčního zpravodajství často spojován s průmyslovou špionáží. Francouzská vláda velmi úzce spolupracuje s komerčními firmami v oblasti sběru informací a někdy to dělají, z pohledu některých jiných zemí, dokonce ilegálním způsobem. Ve Francii a v některých jiných zemích je totiž jakákoliv činnost spojená se shromažďováním informací považována za morální a etickou. Dobrým příkladem je úplatkářství. V některých zemích je uplácení vládních úředníků za účelem získání zakázky považováno za zcela standardní způsob podnikání. O Francii se často říká, že ji zajímá více získávání obchodních tajemství než shromažďování obchodních informací a jejich zpracovávání do podoby zpravodajství. Když se Charles DeGaule v roce 1958 vrátil k moci, řídil Službu pro externí dokumentaci a kontrašpionáž (SDECE), aby získal informace o technologii z USA a dalších západních zemí. Později v letech 1987 až 1989, dvacetičlenná pobočka Centrálního úřadu pro vnější bezpečnost (DGSE), protějšek americké CIA, prováděla špionáž u firem jako IBM a Texas Instruments a poskytovala její výsledky francouzským konkurentům těchto firem. Francouzské firmy si skutečně mohou najmout operativce vládních zpravodajských služeb, aby pro ně prováděli konkurenční zpravodajství. Tento postoj Francouzů pramení z jejich přesvědčení, že musejí neustále ochraňovat a zlepšovat národní ekonomickou bezpečnost (Francie byla během období 150-ti let třikrát uchvácena). Ekonomická špionáž je proto spojena s ochranou zájmů celého francouzského lidu. Toto přesvědčení bylo vyjádřeno ústy ředitele DGSE Pierra Mariona, který ve svém televizním vystoupení v roce 1991 řekl: Bylo by nenormální provádět politickou nebo vojenskou špionáž v USA, protože jsou to naši spojenci. V oblasti ekonomiky a technologií jsme ovšem konkurenti a ne spojenci. Postavení konkurenčního zpravodajství bylo na vládní úrovni definováno tzv. Martyrovým výnosem „Intelligence economique et strategie entreprises“ v roce 1994. Pro podporu provádění konkurenčního zpravodajství existuje řada institucí z nichž nejdůležitější je „Agence pour la diffusion de l’information technologique“ (ADIT).

Německé firmy mají v konkurenčním zpravodajství dlouhou historii. Již v patnáctém století bankovní dům „House of digger“ soustavně shromažďoval informace a publikoval Zpravodajský bulletin pro své obchodní zástupce po celé Evropě. Firma Bayer začala se systematickou analýzou patentů jiných firem v roce 1886. V současném Německu je však disciplína konkurenčního zpravodajství průmyslovými firmami akceptována pomaleji než v jiných evropských zemích z důvodu stigmatu srovnávání zpravodajství se špionáží. Velkou roli v německém hospodářství, a proto též v oblasti konkurenčního zpravodajství, hrají banky, které jsou vlastněny státem. Prakticky 75% akcií všech německých korporací drží tři německé banky. Banky kontrolují dozorčí rady většiny firem, které podle německého modelu jsou právě tím orgánem, který určuje strategii firem. Tyto dozorčí rady řídí národní obchodní asociace, které následně stanovují národní ekonomickou politiku. Informace a zpravodajství proudí mezi Spolkovou zpravodajskou službou BND, bankami, firmami a obchodními asociacemi. S ohledem na velké úsilí bank a BND v oblasti konkurenčního zpravodajství existuje poměrně málo individuálních profesionálů. Když někdo potřebuje informace, nejčastěji volá své bance. V Německu jsou zprávy KZ obsáhlé, vyčerpávající a velmi detailní. Protože firmy mají dost rigidní strukturu, bývá někdy obtížné uplatnit nové radikální myšlenky, které jsou někdy ve zpravodajství obsaženy. To je příčinou toho, že německé firmy jsou dost špatné ve vyhodnocování varovných signálů. V důsledku silné byrokracie je též tok informací v rámci firem velmi pomalý a často se dostanou do správných rukou až poté, co nejsou aktuální. Němečtí praktikové v oblasti konkurenčního zpravodajství se vždy velmi důkladně zajímají o konkurentovu historii a často se zaměřují na to, jak jsou ve firmě přijímána rozhodnutí.

Konkurenční zpravodajství v Austrálii je v embryonálním stavu, což souvisí se všeobecným zpožděním australského hospodářství za světem. To je důsledkem pomalého procesu uvědomování si efektů globalizace. Díky své geografické izolaci a vysokým obchodním bariérám je Austrálie vůči jejím dopadům značně chráněna. Austrálie se soustřeďuje na uspokojování svých potřeb svým zbožím a službami a s výjimkou zemědělských plodin a surovin má minimální export. Dále zde hraje roli unikátní australský faktor „obecně rozšířeného komfortu“ popsaného ředitelem jedné z Melbournských konzultačních firem slovy: „Jsme šťastná země. S ohledem na žádnou nebo minimální konkurenci a bez nutnosti nějak mimořádně tvrdě pracovat, může každá průměrná rodina vést docela pohodlný život“. Tato pohodová situace se ovšem mění s tím, jak se země začíná vyklubávat ze svého ekonomického zárodku, jak jsou omezovány obchodní bariéry a domácí firmy jsou ohrožovány zahraniční konkurencí. Australané často rovněž srovnávají KZ se špionáží, považují jej za neetické chování a za nákladnou záležitost.

Situace v Anglii a celém UK je podobná situaci v USA. Konkurenční zpravodajství v určité míře provádí pouze několik velkých firem, které jsou angažovány v mezinárodním obchodu. Nicméně tato oblast se rozšiřuje a lze pozorovat stále větší počet konzultačních firem, které propagují konkurenční zpravodajství jako cestu k porozumění chování obchodních partnerů a konkurence v rámci Evropské unie. Z technického hlediska je zde velký počet elektronických databází a dalších zdrojů informací použitelných pro konkurenční zpravodajství. Vzhledem ke společnému jazyku se rovněž hojně využívají databanky z USA. Velký zájem o konkurenční zpravodajství je spojen s procesem privatizace. V UK není příliš velký zájem o spolupráci mezi firmami a vládou. Rovněž zájem bank o firmy není tak významný vzhledem k úloze kapitálového trhu a vzhledem k tomu, že vlastníky firem jsou spíše penzijní fondy.

Respektování konkurenčního zpravodajství je na velmi vysoké úrovni, protože celá historie národa je založena na volném obchodu. Holandsko je země orientovaná na export a mocné nadnárodní společnosti považují konkurenčního zpravodajství za nástroj zvyšování exportu. Unilever, DSM a Royal Dutch Shell běžně používají metod konkurenčního zpravodajství a mají jednotky konkurenčního zpravodajství přímo podřízené vrcholovému managementu.

Podobně jako Nizozemí je také Švýcarsko orientováno na export. Protože však Švýcarsko není členem Evropské Unie, role konkurenčního zpravodajství je důležitější jako metoda pro překonávání obchodních bariér EU. Konkurenční zpravodajství je provozováno zejména velkými farmaceutickými společnostmi.

Po kolapsu Sovětského svazu se orientace zpravodajských služeb působících v zahraničí velmi rychle změnila od shromažďování vojenských informací na shromažďování ekonomických informací. Ze strany ruské vlády se dostává velké podpory Zahraniční zpravodajské službě Ruska (EISAR, dříve vedení KBG), jejímž úkolem EISAR je přispět k získání prosperity a tvrdé měny zcizováním obchodních informací a technologií. Konkrétně jedna ze sekcí EISAR, nazývaná „Služba T“, se zaměřuje na získávání zpravodajství z oblasti hi-tech. Podle jednoho ze zběhlých důstojníků KGB má „Služba T“ tři sekce. Operační sekce umísťuje zpravodajce na zahraniční působiště. Analytická sekce koordinuje celosvětový sběr informací a vytváří požadavky na jejich sběr. Výzkumná sekce třídí informace a zasílá je příslušným ministerstvům a organizacím. Typická operace EISAR v oblasti konkurenčního zpravodajství– ve skutečnosti se zde jedná o skutečnou průmyslovou špionáž – začíná například na základě rozhodnutí ruského podnikatele založit joint venture firmu v USA. Podnikatel dostane podporu od ruských úřadů s tím, že souhlasí s pomocí vládního „insidera“ při vytváření kontaktů se zahraničním partnerem. Aktivity jsou velmi jemné a propracované a v mnoha případech jsou občané cizích zemí šikovně využíváni tak, že se domnívají, že pomáhají své firmě získávat pozice na rozvíjejícím se ruském trhu. Poslední šikovný nápad z Ruska je široká nabídka komerčních služeb z oblasti průmyslové špionáže založená na bohatých zkušenostech dřívějších ruských agentů.

První vládou sponzorovaný zpravodajský program začal v roce 1956 pod patronátem Akademie věd a byl nazván „Čínský institut pro vědecké a technické informace“ (ISTIC). Během několika let bylo vytvořeno mnoho zastoupení tohoto institutu po celé zemi (qing bao offices) a v roce 1980 v něm pracovalo 60.000 lidí. Účelem Institutu bylo shromažďování a analýza informací, které by pomohly centrálnímu plánování hospodářství země. Dnes se objevují nové trendy. Zahraniční společnosti si s sebou přinášejí svoje zpravodajské systémy, roste počet konzultačních firem specializovaných na oblast KZ a vznikají soukromí informační brokeři. Tyto trendy budou pokračovat a očekává se, že vláda bude programy KZ sponzorovat. Po faktické stránce se čínský způsob analýzy informací podobá japonskému v tom, že též klade důraz na historickou perspektivu a na intuitivní myšlení (pravá strana mozku). Oproti Japonsku má však Čína velmi slabou infrastrukturu (málo databází a publikací) a nemá žádnou celosvětovou síť. Vzhledem k zaostalému hospodářství, nedostatku zdrojů a názoru, že je nutno rychle dohonit svět, Číňané, podobně jako Rusové, se rovněž angažují v průmyslové špionáži. Cílem jsou především hi-tech nakupované prostřednictvím sítě firem zakládaných po světě tak, aby se na ně nevztahovala omezení pro nákup delikátních zařízení ze západu. Běžnou praktikou jsou různé formy zavděčování se západních expertů pracujících v Číně (např. volné letenky za rodinou) výměnou za jejich čas strávený s čínskými kolegy nad odbornými diskusemi o jejich práci v rodné vlasti.

V rámci EU byl pojem „Intelligence Economique“, který odpovídá francouzskému překladu významu konkurenční zpravodajství poprvé zmíněn v roce 1994 a to v podstatě jako reakce na iniciativu Francie, resp. na tzv. Martrův výnos «Konkurenční zpravodajství a strategie firem » z ledna 1994. V výnosu je analyzována situace ve světě a ve Francií a navrhuje se zde základní soubor opatření pro posílení konkurenceschopnosti Francie. V reakci na Martrův výnos se o konkurenčního zpravodajství začalo v EU diskutovat v rámci širší debaty o potřebě rozvíjet politiku inovací. V srpnu 1994 se tento termín objevil v materiálu „Politika průmyslové konkurenceschopnosti Evropské unie“. V tomto materiálu se na jedné straně identifikují hlavní výzvy, se kterými jsou konfrontovány evropské firmy (zesilující se mezinárodní konkurence, zrychlování využití nových komunikačních a informačních technologií a redefinice trhu) a na druhé straně jejich také jejich hlavní slabé stránky (nedostatečné zastoupení na rychle rostoucích trzích, pomalejší produktivita práce než v USA a Japonsku, malé investice do vývoje). Dále je zde konstatováno, že globální konkurenceschopnost Evropy bude záviset na nemateriálních hodnotách jako je znalost, lidské zdroje, kvalita produktů a schopnost využití vědeckého a technologického vývoje. Konkrétně se pak navrhuje použít pro získání výhod Unie konceptu konkurenčního zpravodajství, který by tvořil jeden z hlavních aspektů informační společnosti. V reakci na navrhl jeden z propagátorů „konkurenčního zpravodajství“ ve Francii, Philipe Clerc, aby došlo k převzetí tohoto pojmu na evropské úrovni, neboť sotva se tato problematika otevřela ve Francii, její důležitost se ukázala pro celou EU. Na konci roku 1995 pak byl skutečně započat projekt realizace systému konkurenčního zpravodajství na celoevropské úrovni na základě materiálu „L’intelligence économique et technologique en Europe“ v němž navrhuje iniciativa METIS „Mobilising Europe’s Economic and technological Intelligence Systéme“, a v němž byl deklarován konkrétní záměr pomoci firmám rozvíjet společnou vizi s veřejnou správou a tak posilovat možnosti konkurenčního zpravodajství zhodnocovat zdroje ekonomických, sociálních, vědeckých a technologických informací z veřejného sektoru členských států a zlepšovat trh s informacemi. Nakonec se tyto návrhy nestaly součástí oficiální zprávy ale spolu s pojmem konkurenční zpravodajství obsaženy v „Zelené knize o inovacích“. V této Zelené knize se konstatuje že Evropa sice disponuje velmi kvalitní vědeckou bází ale neumí transformovat její výsledky do nových produktů a služeb. Aby se to zlepšilo, musí být firmy schopné provádět inovační politiku s dlouhodobou vizí, identifikovat a předvídat trendy trhu a mít vůli a kapacitu shromažďovat a integrovat technologické a ekonomické informace. V kapitole popisující situaci v Evropě je nutnost provádění konkurenčního zpravodajství označena za důsledek globálního přístupu k inovacím v němž konkurenční zpravodajství představuje strategický nástroj podpory rozhodování v celosvětovém kontextu a v podmínkách rozvoje informační společnosti. Konkurenční zpravodajství je zde definováno jako soubor koordinovaných aktivit vyhledávání, zpracování a cílené distribuce využitelných informací ekonomickým subjektům s tím, že zahrnuje též ochranu informací považovaných za citlivé. Bylo konstatováno, že rostoucí množství informací dostupných díky novým informačním a komunikačním technologiích se nutně neprojeví v lepší technologické a ekonomické vizi ani v lepší orientaci ve strategických možnostech rozhodování a že žádný ekonomický subjekt nedisponuje souhrnem potřebných informací, které jsou roztroušeny mezi veřejné instituce a výzkumná pracoviště. V letech 1994-5 pak je konkurenční zpravodajství prezentováno jako lék na nedostatečné cirkulaci informací mezi ekonomickými subjekty v rámci EU a jako radar umožňující předvídat vývoj technologií a konkurence. Postupem doby se pojem konkurenčního zpravodajství, resp. „Intellegence Economique“ z oficiálních materiálů EU vytrácí nebo se objevuje pod různě modifikovanými názvy (Ecomonic, Techologic Inteligence). To však nebylo způsobeno tím, že by Evropská komise nepovažovala oblast efektivního využívání informací za důležitou, ale proto, že nespatřovala žádný důvod proč ji nějak speciálně pojmenovávat, a tím pádem zdůrazňovat. Tento vývoj terminologie je typickým příkladem rozdílných priorit jednotlivých členských státu a EU jako celku. Francouzský pohled lze shrnout takto: „Jsme v ekonomické válce, jsme pozadu v oblasti využívání nových technologií, naše firmy nemají vlastní aparát pro sběr a analýzu informací odpovídající světové konkurenci a proto musíme vypracovat jednotnou strategii konkurenčního zpravodajství, jako jediné možné zbraně k udržení a dobytí pozic na světovém trhu“. Zatímco evropský pohled takto: „Globalizace je pozitivní, inovace, konkurenční prostředí a ekonomika založená na nehmotných aktivech vyvolává stále větší potřebu informací ekonomických subjektů i veřejných činitelů pro sledování a odhadování vývoje a tím se nutně musí měnit i způsob zpracování a využívání informací“. Vůle jednoho členského státu zajistit ekonomickou prosperitu svým obyvatelům tak naráží na vůli Evropské Komise, která podněcuje jednotlivé evropské vlády ke společné iniciativě. Rovina národní a rovina evropská – rámec státní a rámec komunitární – specifická národní kultura a evropská kulturní rozdílnost. Volba bude vždy otázkou rozměru souvisejících existenčních problému a blízkosti těch, kdo vládnou, k těm, kteří si je volí. Každý stát se porovnává s ostatními, vyhodnocuje své kapacity a snaží se svými vlastními prostředky dohnat zpoždění. Národní projekt konkurenčního zpravodajství ve Francii je toho důsledkem. Zatímco pro jednotlivé firmy je provádění aktivního konkurenčního zpravodajství naprostou nezbytností jejich přežití, zůstává na rozhodnutí občanů a politiků jednotlivých států, zda i v rámci EU chtějí budovat svoji suverénní ekonomiku, nebo zda chtějí splynout s ekonomickým prostorem EU. Pokud se ale zamyslíme, nad tím, proč, je konkurence jediným fungujícím principem neparazitující koexistence, tak se volba zdá zcela jasná, a není důvodu nenásledovat Francouzského příkladu.

Přístup firem ke konkurenčnímu zpravodajství v ČR se v mnohém podobá Australanům. Bohužel však nejsme „velkým ostrovem“ uprostřed chladného oceánu, ale jsme středem ekonomicky velmi žhavého kontinentu. Pohodový přístup našich manažerů se proto nedá považovat za nic jiného, než za ignorantství nebo za důsledek těžké informační negramotnosti. Poptávka po informacích se týká většinou rozhodování na taktické úrovní (nejčastějí ve snaze najít něco, co by pomohlo zdiskreditovat či zastrašit konkurenta) a ještě častěji na operativní úrovni (nejčastěji ve snaze uhasit již vzniklý požár). Hlavní problém zavádění konkurenčního zpravodajství do firem naráží především na neochotu lidí sdílet informace v obavě o vlastní kariéru či pozici a jednak na absenci jasných cílů (strategie), k jejichž dosahování by systematické zpracování informací mohlo sloužit. Většina firem proto využívá jen různé formy monitoringu médií. Méně významnou, ale přesto existující, příčinou dosud malého zájmu o konkurenční zpravodajství je také obava manažerů z toho, že se jedná o nějakou nekalou činnost. To je dáno silnou vazbou slova zpravodajství, resp. inteligence, k jeho negativně vnímanému spojení „zpravodajská služba“ a potažmo pak ke špionáži. Tento „psychologický“ problém se v některých zemích (Švédsko a v některých části USA) vyřešil tak, že se místo názvu „Competitive Intelligence“, tedy konkurenční zpravodajství, používá název „Business Inteligence“ (podnikatelské zpravodajství). Speciálně v ČR je však výraz „Business Inteligence“ celkem jednoznačně spojován s používáním nástrojů na analýzu dat (datamining). Problém je rovněž ve velmi slabě rozvinuté etice využívání informací a v celkem dost rozšířené korupci, kdy je mnohem pohodlnější, levnější a rychlejší „koupit“ si informace od někoho, kdo zná toho správného člověka na správném místě. Na druhou stranu v ČR již existují velmi bohaté informační zdroje v elektronické podobě a sofistikované informační služby, na jejichž základě se konkurenční zpravodajství dá založit. Vylepšovat se v této oblasti dá zejména přístup k některým veřejným informačním zdrojům tak, aby se pro potřeby konkurenčního zpravodajství daly využívat skutečně efektivně. To je cílem Sdružení poskytovatelů elektronických informačních služeb – SPEIS.